Založení kaple sv.Veroniky
O kapličce Sv. Veroniky u Babic a léčivé vodě
Když Francouzi táhli od Slavkova po svém vítězném boji, kde porazili spojená vojska císaře Rakouského, Pruského a Rakouského, na zpáteční cestě přišli do Babic v sobotu, že druhý den byla neděle, mělo vojsko klid.
Hned od časného rána přicházeli vojáci směrem od východní strany do vesnice kde se ubytovali, dokud bylo místo ve vesnici a ostatní se ubytovali pod stany na Prátovém kopci, kde byly tehdáž stromy obrovské velikosti, tak že museli dva i tři muži rozpřáhnouti ruce své, aby ty velikány objali. K večeru téhož dne viděli lidé přijížděti tři jezdce na koních vedle sebe, a ten prostřední měl páskou oči zavázané, neboť v té bitvě u Slavkova přišel o zrak. Dle označení na kabátě byl to vyšší důstojník a ti vedle jedoucí byli jeho sluhové, kteří ho cestou chránili, aby snad někde cestou neklopýtl. Poněvadž už neměli místo ve vesnici, odebrali se i oni pod stany na kopec.
Ráno nastal ruch mezi vojskem, nosili vojáci vodu na umývání z pramene pod kopcem, kde malý potůček od pramene odtékal. Též i sluha svému pánu donesl vodu na umývání, a když si oči promýval, viděl, jakoby vojáci v šeru pobíhali a řekl svému sluhovi:"Dones mi ještě jednou té vody, bych si oči ještě lépe promnul." Když si podruhé oči promýval, nabyl zraku takového, jako když šel do války. Rozhlédl se po krásné krajině, která byla ozářená ranním slunkem, ptáci naproti v háji zpívali a pod kopcem, jak se vine pruh luční, který se zatáčí k východní straně, dále na sever viděl obec Čáslavice, o něco blíže Bolíkovice, stranou níže Loukovice a za nimi na pahorku zámek Sádek. Když si tak prohlížel tu krásnou krajinu, zazněl zvon, zvoucí lid na ranní mši svatou:"Pojďme do kostela", povídá onen důstojník, "abych poděkoval Pánu Bohu za navrácení zraku svého." Tehdáž byl ještě v Babicích kostel malý, proto nestačil dnešního dne, aby se všichni mohli do něho se vejíti, proto nechali občané vstup do kostela vojákům a sami zůstali kolem kostela a na hřbitově. Ten náš důstojník zaujal místo u pilíře na kterém byl zavěšen obraz křížové cesty, jak Veronika podává Pánu Ježíši roucho by se utřel. 
Ten obraz upoutal důstojníka tak, že musel neustále naň hleděti. Ani ta malířská práce ho jako malířského akademika nezajímala jak ten děj, jež znázorňoval. Uvažoval, jak Veronika slabá dívka, se musela protlačit tím zástupem zlých žoldnéřů a podala rouch Pánu Ježíši, nedbala žádných překážek a posměchu katanů. Pán Ježíš se utřel a obraz svého obličeje, na plátně zanechaným jí s vděčností navrátil. Veronika uviděla obraz na plátně a já jsem zase uviděl ten krásný svět a neměl bych s vděčností namalovat obraz a umístit jej na tom místě svého uzdravení? A než byl konec bohoslužbám, učinil předsevzetí, že namaluje obraz svaté Veroniky. Jen potřeboval k tomu svolení vrchního velitelství, jež bylo v Moravských Budějovicích, kde byl Napoleon ubytován.
Po službách Božích a po malém občerstvení sedl důstojník na koně a větší skupina vojáků s ním, a jeli za Napoleonem do Moravských Budějovic, požádali jej o zdržení v Babicích nežli by svoje přání uskutečnil. I sám Napoleon měl radost nad uzdravením svého důstojníka a dal mu svolení, by mohl v Babicích tak dlouho zůstati, dokud by svůj úmysl neuskutečnil. Pak, aby si ponechal nějaké vojáky při sobě, aby mu v tom pomáhali. Peníze jim dal na potřebné věci a na častování po delší dobu.
Jak se doslechli občané Babičtí, že důstojník bude malovati obraz, hned snášeli potřebný materiál, by mohli udělati malou kapličku dřevěnou, by byl obraz chráněn proti všeliké nepohodě. Do příští neděle už byli se vším hotovi a v neděli pak pan farář Babický P.Schnírek, obraz svaté Veroniky posvětil za veliké účasti lidu z Babic a okolí, neboť tato zpráva o uzdravení důstojníka se ihned roznesla do širého kraje.
Vojáci se rozloučili s Babickými občany i s kapličkou svaté Veroniky a odcestovali za svou armádou ke své vlasti.
